Spoluexistence dvou nebo více jazyků či variet jednak na úrovni kolektivní, tedy při jejich užívání v sociálním prostoru mnohojazyčné společnosti jako Kanada, Švýcarsko, Belgie nebo Československo, jíž se v souvislosti s ↗mnohojazyčností (multilingvismem) zabývá ↗sociolingvistika, jednak na úrovni individuální, tedy v mentálním prostoru mluvčích s různě rozvinutou schopností užívat dvou nebo více jazyků, kterou se pod pojmem ↗bilingvismus či trilingvismus zabývá ↗psycholingvistika. Oba přístupy se protínají mj. při popisu interakcí, při nichž dochází ke střídání kódů (code switching). Bilingvismus je totiž předpokladem střídání kódů, které v konkrétní interakci plní různé sociální funkce. Na rozdíl od pojmů mnohojazyčnost či bilingvismus, v nichž jde o společnost a/nebo individua užívající dva n. více jazyků, se pojmem j.k. akcentují samy jazyky a jazykové fenomény z j.k. vzešlé (✍Riehl(ová), 2004:11), ať už jde o jednotlivé ↗výpůjčky či ↗registryn. nové ↗kontaktní jazyky, jejichž východiskem je v případě ↗pidžinů absence společensky rozšířeného bilingvismu. J.k. s jiným jazykem se v jazyce projevuje přímo – prostřednictvím ↗výpůjček – i nepřímo – např. nedokonalým osvojením ↗mateřského (prvního) jazyka vytlačeného ze vzdělávacího systému (srov. např. ✍Nekula & Rychnovská, 2010; ✍Nekula & Rychnovská, 2013), resp. jeho ochabnutím (attrition) či systémovou↗atrofií v ↗jazykových enklávách, což je zvláště případ ↗češtiny v Americe (viz mj. ✍Kučera, 1990).

Okolnostmi, typy a výsledky j.k. se vedle ↗kontaktové lingvistiky zabývají také jiné lingvistické disciplíny jako heritage linguistics, typologie, areální lingvistika či ↗jazykové plánování. Kontaktovou lingvistiku je v rámci sociolingvistiky n. psycholingvistiky možno chápat jako lingvistickou subdisciplínu, jejímž předmětem je j.k. a jeho výsledky, resp. jako interdisciplinární obor, který při zkoumání j.k. integruje poznatky a metody zmíněných i jiných disciplín (viz ✍Goebl & Nelde ad. (eds.), 1996; ✍Goebl & Nelde ad. (eds.), 1997). Konkrétní studie se při výkladu j.k. zpravidla orientují na metody jedné z uvedených disciplín.

Mnohojazyčnost ve společnosti

Rozšíření individuálního bilingvismu ve společnosti, pro který se někdy užívá označení „sociální bilingvismus“, je pro mnohojazyčné společnosti výhodou, zdaleka však není pravidlem. Při limitovaném rozšíření individuálního bilingvismu ve společnosti je fungování mnohojazyčných společností umožněno (a) funkční specializací jazyků, jež je někdy spjatá s tzv. vnější ↗diglosií (✍Kloss, 2004), tj. s prosazením jednoho z jazyků v oficiální, zvl. psané komunikaci (to je případ němčiny v č. zemích první pol. 19. stol.), což vede k jednostrannému rozšíření bilingvismu pouze či převážně v jednom z jazykových společenství dané společnosti a může vyústit v ↗jazykový posun a/nebo být zdrojem ↗jazykového konfliktu; (b) dvojjazyčností institucí, jejichž výkonnost je spjata s  bilingvismem úřednictva, jako je tomu ve Finsku, Irsku n. Lucembursku a jak o to po vzoru Haliče usilovala Badeniho reforma z r. 1897, (c) uplatněním teritoriálního principu, tj. omezením např. jeho oficiálního užívání na území s jeho mluvčími, což je n. byl případ jazykových federací jako Švýcarsko, Belgie n. Československo, jež různým způsobem řešily a řeší jazykové fungování různých jazyků v rámci společnosti a v různé míře podporovaly či podporují bilingvismus svých občanů (v případě poválečného Československa s ohledem na příbuznost češtiny a slovenštiny převážil bilingvismus pasivní).

Dvojjazyčnost úřadů a teritoriální princip se kombinují v různých variantách jazykové autonomie, tj. např. pro katalánštinu v rámci Španělska, němčinu v severní Itálii (Jižní Tyrolsko) nebo němčinu v prvorepublikovém Československu v oblastech s minimálně 20 % německého obyvatelstva (srov. ✍Janich(ová), 2007; ✍Kučera, 1999). Teritoriální princip se může uplatňovat i u ↗menšinových jazyků, jako je tomu na severní Moravě v případě polštiny, zatímco mluvčí jiných menšinových jazyků jako romština, slovenština a v současnosti i němčina jsou v České republice více rozptýleni. Dnes jsou některé menšinové jazyky vedle domácí legislativy chráněny Evropskou chartou regionálních či menšinových jazyků, účinnou od roku 2007, mluvčí menšinových jazyků ovšem mohou být v historickém ↗jazykovém konfliktu s majoritou, což může vyústit mj. v ↗jazykový posun, jako tomu bylo v případě posunu od němčiny k češtině po roce 1945 (srov. např. ✍Nekvapil, 2003). U menšinového jazyka se někdy usiluje i o jeho revitalizaci. Jak je vidět, není j.k. zdaleka jen spontánní, ale je předmětem a výsledkem více či méně vědomého ↗jazykového plánování (viz ✍Nekvapil & Sherman(ová), 2009) a je regulován i ↗jazykovým právem. Jazykové plánování je směrem k j.k. výrazem např. absolutistické, emancipační n. demokratické společenské praxe (viz ✍Nekvapil, 2010).

Typy a výsledky jazykového kontaktu

Chápe-li se j.k. jako jednostranné n. vzájemné ovlivnění dvou n. více jazyků, pak lze rozlišit tři základní typy jazykového kontaktu, pro které se v historické lingvistice etablovalo označení ↗substrát, při kterém ↗mateřský (první) jazyk (L₁) působí na společensky dominantní druhý jazyk (L₂), ↗superstrát, při kterém společensky dominantní, pro dané mluvčí druhý jazyk působí na jazyk mateřský (první), a ↗adstrát, který lze chápat jako označení pro vzájemné ovlivnění dvou n. více jazyků bez mocenské hierarchie.

S ohledem na jazykové fenomény, které jsou výsledkem j.k., rozlišuje ✍Sankoff(ová) (2001) tzv. borrowing situation (výpůjčkovou situaci), kdy dochází k ↗výpůjčkám z prestižního n. dominantního cizího nebo druhého jazyka do prvního jazyka, a (2) tzv. substrat situation (substrátovou situaci), kdy dochází k výpůjčkám z neprestižního či podřízeného L₁ migrantů či menšin do prestižního či dominantního jazyka. V prvním případě přitom dochází nejprve k lexikálním výpůjčkám, k nimž s rostoucím tlakem dominantního jazyka a s rostoucí intenzitou j.k. postupně přibývají také fonologické, syntaktické a morfologické výpůjčky (viz ↗hierarchie výpůjček). V tzv. substrátové situaci dochází k substrátovým interferencím, tj. např. přenosu výslovnostních zvyklostí, slovosledu či syntaktických konstrukcí z prvního do druhého jazyka. K nim může docházet individuálně při osvojování většinového cizího jazyka migranty n. kolektivně při ↗jazykovém posunu menšiny k většinovému druhému jazyku. Tam, kde nejde o izolované, ale např. v určitém urbánním centru rozšířené substrátové interference může se substrátová interference hlásková n. gramatická stát externím faktorem spouštějícím jazykovou změnu založenou již ovšem v jazykovém systému dominantního jazyka (viz ✍Heine & Kuteva, 2003), tj. je‑li např. z důvodu přílišné komplikovanosti n. asymetrie systému taková změna vítaná a systém je na ni takto připraven. Působnost substrátových, sociálně rozšířených interferencí sílí při kolektivním jazykovém posunu od L₁ k L₂ při ztrátě jazykové loajality k L₁. Tak např. ✍Berger (2003a) vidí v jazykovém posunu německých bilingvních mluvčích od němčiny (L₁) k češtině (L₂) podpůrný moment depalatalizace v pračeštině, který oslabil opozici měkkosti u konsonantů a v dlouhodobější perspektivě vedl k staročeským přehláskám. V substrátové situaci může docházet i k lexikálním výpůjčkám, ty se ale zpravidla omezují na označení lokálně či kulturně specifických plodin a pokrmů, při kterých došlo k jejich přenosu z L₁ do prestižního L₂, jak tomu bylo např. u ↗bohemismů v rakouské němčině (Kolatsche, Powidl aj).

Kontaktové situace v historické perspektivě

Při popisu j.k. v důsledku expanze Římské říše, stěhování národů či expanzích středověkých států se rozšířilo užívání termínů ↗substrát a ↗superstrát. Vedle expanze politické docházelo ovšem i k expanzi kulturní a hospodářské, k níž v č. zemích došlo mj. v souvislosti s německou kolonizací ve 12.–13. stol. Ta se projevila v mohutné vlně ↗germanismů v č. Naopak v ↗bohemismech v polštiněn. v ↗bohemismech v lužické srbštině se odráží zprostředkující kulturní vliv češtiny. Při expanzi evropských impérií docházelo od raného novověku také k šíření jejich jaz. do mimoevropských kolonií, kde evropské jaz. fungovaly jako oficiální jazyk. Tím došlo nejen k rozšíření angličtiny, francouzštiny, španělštiny či portugalštiny ve světě a jejich rozrůznění a vzniku lokálních standardních variant, ale i ke vzniku ↗pidžinů na bázi radikálně zjednodušených koloniálních jazyků, které v nebilingvní situaci sloužily základnímu dorozumění a jež se případně následně vyvinuly v ↗kreoly. V oblastech, kde jazyky např. v rámci Osmanské říše n. Ruské říše koexistovaly dlouhodobě, mohlo v důsledku dlouhodobé mnohojazyčnosti docházet k strukturnímu sblížení jazyků a vzniku ↗jazykových svazů. Také 19. stol. zná masovou migraci spojenou se vznikem sociálně strukturovaných jazykových enkláv více či méně izolovaných od mateřského území a tím nových situací jazykového kontaktu, jehož přímým i nepřímým důsledkem byla proměna jazyka jazykových enkláv, vedoucí k nedokonalému osvojení a ochabnutí (attrition), resp. v souvislosti se ztrátou jazykové loajality k ↗jazykovému posunu a postupné ↗atrofii systému zděděného jazyka. To se projevilo zvláště v ↗češtině v Americe, k jazykovému posunu ovšem došlo i v případě ↗češtiny v Rakousku; viz také ↗enkláva českého jazyka.

Pro 20. stol. ✍Matras (2009:47) rozlišuje tři základní typy mnohojazyčnosti provázené bilingvismem, jejichž důsledkem je jazykový kontakt: (a) Postkoloniální multilingvismus Matras spojuje s rozpadem koloniálních říší, v nichž se jaz. původní koloniální velmoci stal hlavním úředním jazykem. To sice neplatí pro rozpadlou Habsburskou monarchii n. Osmanskou říši, němčina a maďarština si v Československu i vlivem menšin přesto podržela zvláštní postavení a změna ↗jazykové situace po vzniku Československa se stala zdrojem ↗jazykového konfliktu. (b) V důsledku migrace do měst vzniká urbánní multilingvismus, který ústí v jazykovou integraci, popř. i postupnou jazykovou asimilaci imigrantů, jak k ní došlo u č. imigrantů ve Vídni, n. v proměnu sociálních struktur města, jak k ní došlo v Praze, která se z německy mluvícího města transformovala v česky dominované město (srov. např. ✍Cohen, 2000; ✍Stöhr(ová), 2010). Výsledkem může být i zformování specifické městské mluvy, resp. variet v rámci městské mluvy, jak je tomu v případě vídeňské češtiny a němčiny (↗čeština v Rakousku, ↗jazykové enklávy), resp. v případě brněnské mluvy (✍Krčmová, 1993) či v rámci ostravské aglomerace (✍Davidová, 1999), n. jak se to předpokládá u pražské němčiny (✍Blahak, 2015). Po roce 1989 se v Praze vedle komunity Slováků (✍Berger, 2003b) začaly utvářet i komunity mluvčích západních jazyků, zatímco např. v Karlových Varech n. Mariánských Lázních vznikly komunity ruskojazyčné (✍Shánělová, 2005/2006). (3) Multilingvismem hraničním Matras myslí favorizaci jazyka ekonomické mocnosti, což se v hospodářské sféře sousedního státu projevuje např. v jednostranné dvojjazyčnosti podél hranic německého a slovanského kontinua, kterou je možno v dané sféře zaznamenat i u dalších sousedů Německa; k postavení němčiny v česko‑německých podnicích s přesahem do jazykového vzdělávání např. ✍Nekula (2004), ✍Nekula & Nekvapil ad. (2005), ✍Nekula & Šichová ad. (2009); ✍Nekvapil (2010); ✍Nekvapil & Nekula (2006), ✍Nekvapil & Sherman(ová) (eds.) (2009), viz zvl. ↗jazyk a ekonomika.